Jak jsem neplánovaně kempovala aneb Xilitla, zima, houby a patálie všeho druhu

Takže mám za sebou třídenní výlet, který byl kombinací dobrodružství, pohromy a legrace. Lucka, Guy, Marcel a parta Mexičanů, které známe se tento víkend vydali do Real de 14, zatímco já a Auriana jsme se rozhodly pro druhou alternativu, která se nám naskytla. Docela dlouho jsme to zvažovaly a nakonec jsme se rozhodly do Real nejet, abychom se podívaly někam, kam bychom se asi jinak nedostaly (do Real de 14 se určitě podíváme s jinou partou lidí) a poznaly nové lidi. Takže abych objasnila situaci jeden Mexičan mě a Aurianě navrhl, ať s ním a nějakýma dalšíma lidma jedeme na výlet do Xilitly. Abych tu situaci objasnila ještě víc, s tímhle Mexičanem jsme se seznámily na jedné poklidné party a pár dní na to ho potkaly u posilovny ve škole, kde nám návrh přednesl. Nicméně situace se měla tak, že kromě tohoto Mexičana - Josého (zvaný taktéž Feo) jsme nikoho z účastníků neznaly, nevěděly jsme, co to jsou za lidi a jaký je vlastně program výletu. José nám poslal odkaz na info o Xilitle a tím celá organizace v tu chvíli skončila. To jsme ještě netušily, že žádná organizace neexistuje a co nás čeká za patálie. No prostě jsme se s Aurianou do toho rozhodly jít, aniž bychom věděly něco konkrétního s tím, že o to to bude zajímavější. A taky že bylo.
Účastníci zájezdu: já, Auriana, José, Lidia (brzy jsme ji pojmenovaly na Princeznu), dvě Francouzky (brzy jsme je pojmenovaly na Hippisačky), Lucia (Australanka) a Mexičani Carlos a Sergio. Cílem byla vesnice Xilitla (střed až pomalu jih Mexika ve státe San Luis Potosí) v oblasti známé krásnou krajinou. Abych vás rovnou s účastníky seznámila... Andalusanka Lidia je opravdu moc krásná baba, ale bohužel u ní platí ono pravidlo: krásná, ale tak trochu blbá. Celou dobu vypadala jako by byla tak nějak mimo. Francouzky vypadaly trošku jako hippies a brzy jsme pochopily, že moc přátelské nebudou, takže jsme záhy vzdaly snahy se s nimi spřátelit. Jediná Lucia (Australanka) se nakonec ukázala, že má pět pohromadě a společně s ní jsme se během výletu nad patáliemi rozhořčovaly a zárověň smály. Pokud jde o kluky: José je prostě Don Juan, jehož cílem byla Princezna a díkybohu z Carlose a Sergia se vyklubali přátelští, vtipní a dobrou náladou hýřící Mexičani. Jeli jsme dvěmi auty: Jose, Princezna, Hippisačky v jednom a já se zbytkem v druhém (a ve správném autě).
Odjezd byl plánován na pátek ve čtyři. Vůbec nijak mě nezaskočilo, že jsme místo toho vyjeli v osm, což nebyla zrovna dobrá hodina na odjezd vzhledem k tomu, že cílová oblast se nachází asi tak 8-9 hod od Monterrey. Chlapci se rozhodli, že nepojedem přímo do Xilitli, ale přespíme na místě známém pěknými vodopády. Takže na toto místo, jehož jméno mi doteď není známo jsme dojeli v sobotu před pátou ráno již ve značně pokroušneném stavu (určitě většina z vás tento stav někdy zažila). Protože v pět ráno každé běžné město či vesnice zrovna nehýří životem trvalo nám hodinu, než se nám podařilo utábořit. To už jsme byli polomrtví. Tady bych měla podoknout dvě zásadní věci. Za prvé lednové noci v Mexiku jsou opravdu chladné. Za druhé já a Aurina jsme naprosto netušily, že budeme kempovat! Jose se jaksi zapomněl zmínit, takže místo oblečení a věcem vhodným ke kempování jsem místo toho měla kupříkladu nabíječku na mobil či papuče, což jsou věci, které v této situaci rozhodně neoceníte...Když se nám tedy podařilo najít místo, kde můžeme přenocovat, postavili jsme stany asi hodinu jsme popíjeli, abychom se "zahřáli" a asi tak k sedmé ráno konečně zalehli.

Jezírko patřící ke kempu


Okolní krajina

Probrali jsme se v jednu a trvalo nám tři hodiny než jsme se z kempu vyhrabali, protože součástí kempu bylo jezírko a někteří odvážlivci se rozhodli i přes tu zimu v něm vykoupat (já to nebyla). Zbytek dne jsme strávili u nedalekých vodopádů. Příroda tam byla krásná, fakt že jo.
Do Xilitly jsme dojeli v sobotu v devět večer a rovnou jsme zamířili posilnit se do místní hospody, z níž jsme se vytrmáceli v jedenáct, aby se opakoval horor poslední noci v bleděmodrém. Trvalo nám dvě hodiny, než jsme našli místo, kde jsme se utábořili. Jediný kemp v okolí měl pod palcem naprosto ožralý Mexičan, který se rozhodl, že nás tam nenechá, takže jsme jezdili tam a zpátky jak pitomci...Nakonec to Carlos zapíchnul auto na soukromém pozemku naproti kempu a vzhledem k tomu, že jsme byli naprosto unavení a mrzli jsme, nikdo nic nenamítal. Já, Auriana a Lucia jsme byli tak vyřízené, že jsme si postavily stan a rovnou zalehly. Zbytek se zátím zvesela opíjel do pěti do rána. Tuhle noc jsem fakt pořádně kosila: tepláky, svetr, mikina, kapuce, čepice, dvě deky a klepala jsem zimu, holky na tom teda byly úplně stejně. Když jsme se nad ránem zimou probudila, slyšela jsem, že kolem stanů běhá nějaký pes, vrčí a evidentně si pochutnáva na našem jídle. Jen jsem lehce očkem vykoukla, abych zjistila, že to je velká černá doga, tudíž jsme se ihned zase zachumlala zpátky, že to čas vyřeší. A taky že jo. Pes zmizel, ale ráno nás místo toho probudil Mexičan, který to tam měl na starosti hlídat...Byl docela milý, přátelsky nás víceméně požádal, ať se stáhnem jak nejrychleji to jde. Což samozřejmě většině po čtyřech hodinách spánku, alkoholu a marihuaně v krvi moc nešlo. A v toto nedělní ráno taky vyšel najevo hlavní cíl většiny našich spoluúčastníků. Xilitla totiž kromě krásné krajiny, Edwarda Jamese (viz později) je známá halucinogenními houbami! Takže zatímco já, Auriana a Lucia jsme šly sightseeingovat, zbytek šel na houby. Daly jsme si s nima sraz v sedm večer v centru vesnice a tím to z naší strany haslo. Netrmácely jsme se z Mty devět hodin, abychom jedly houby na poli. S holkama jsme navštívily surealistický dům Edwarda Jamese. Ono to teda vypadá spíš jako ruiny Mayů než dům. Edward James byl britský básník a velkým příznivcem/sponzorem surrealistů. Ve 40. letech navštívil u Xilitly známá jezírka ( Las Pozas) a když se v nich koupal přiletěl rej motýlů a sedl si na něj. Edward to pochopil jako znamení, že se na tomto místě má usadit. Tato jezírka se staly součástí zahrady (spíše lesa, džungle) k jeho obydlí. Mexičané tomu říkají El Castillo a je to opravdu úchvatné místo. Zahrada, jejíž součástí jsou i ona jezírka s kaskádami je obrovký lesový komplex, do něhož jsou dosazené surealistické prvky a celé to působí opravdu magicky. Lepší než slova jsou fotky;)

Po úžasné procházce jsme se vydaly do vesnice Xilitla, kde zrovna probíhal el día del comercio nebo-li byla neděle, kdy se konají trhy a místní zábava. Ulice byly plně lidí, obchůdků (mj. s takovým výběrem ovoce, koření, o kterém si u nás můžete nechat jenom zdát), hodně Mexičanů mělo takový ten jejich typický klobouk, na náměstí byla živá hudba a Mexičané zvesele tančili. Vesnice sama o sobě je kouzelná a tenhle rej tomu dodal na půvabnosti. Poprvé jsem si připadala jako v pravém Mexiku (a taky poprvé na mě Mexičani pořádně civěli, v Mty se to moc nestává). Co si taky budu z Xilitly pamatovat je naprosto příšerný zápach masa. Byla tam ulice s uzenářstvím, nicméně nevedli mrazáky, takže to maso tam celé dny visí jentak. No fuj, to bych vám nepřála cítit! S holkama jsme si ten den užily a večer jsme se setkaly se zbytkem po houbových orgiích. Zašli jsme všichni společně podruhé do místní hospody ten víkend zapít. Všichni jsme byli tak vyřízení, že představa třetí fatal noci nás zavedla rovnou do hotelu, kde jsme si zaplatili jednu místnost a v ní přespali. V pondělí v pět ráno (po 3,5 hodinách spánku) jsme se s kletbami vyhrabali z postelí, abychom se vydali na dlouhou cestu domů do Mty.

Tak a to je vše přátelé. Ačkoliv to asi chvílemi zní příšerně, tak to tak příšerně nebylo. S Aurianou tomu říkáme dobrodružství, na které budem vzpomínat, nicméně už něco takévo nechceme podruhé zažít;) S Princeznou a Hippisačkama jsme za celou dobu nedokázaly ani trošku spřátelit, nicméně s Carlosem, Sergiem a Lucií jsme si docela sedly a určitě s nima ještě něco podniknem. Tentokrát to ale asi bude v naši režii!

Tancuj tancuj vykrucaj..