Mazatlán

Tak jsme se celí natěšení ve čtvrtek vydali za Ivou do Mazatlánu. Bylo nás šest: já, Lucka, naši spolubydlící Marcel, Guy a Debora (přítelkyně od Guye, přijela před dvěma týdny a zůstane tady s námi až do konce semestru) a Auriana. Mazatlán je město na pacifickém pobřeží zhruba na úrovni středního Mexika. Iva, kterou jsme naposled viděly na letišti v Mexico City, si v Mazatlánu plní svůj výměnný semestr stejně jako my v Monterrey. V Mazatlánu je jeden z kampusů Tecu a Iva se pro něj rozhodla...no můžete hádat jen jednou proč..;) Pláže a oceaaan......Zatímco náš kampus v Monterrey je obrovský (centrála Tecu), kampus v Mazatlánu je mrňavý a daleko od města, takže jsme ho ani neviděli. (jezdí do školy 30-50 min autobusem, zatímco my to máme v Mty 10 min pěšky). V Mty nás je pár stovek zahraničních studentů, v Mazatlánu jich je 30. Monterrey má s okolní aglomerací 3 miliony obyvatel, Mazatlán něco kolem 100 tisíc (tuším). A ty rozdíly byly znát na první pohled;)

V jednom z místních taxiků tzv. colectivo. Je to prakticky auto s nákladním prostorem, kam se naskládají pasažéři. Něco takového bychom chtěli prosím pěkně v Mty:)

Iva a její spolubydlící (americký pár, dva Finové) nás přivítali ve svém obroooovském domě s otevřenou náručí. My jsme hnedka zaslintali nad jejich bydlením, protože platí o více než třetinu méně než my a jejich dům je tak třikrát větší než náš. A mají neustále teplou vodu...;) Celkově je život v Mazatlánu vyjde podstatně levněji než nás v Monterrey, ale což no....Monterrey je hold třetí největší město Mexika a hlavně je považováno za nejlepší místo v Mexiku pro bussiness...tak je to tu cenově znát:(
Celé tři a půl dne se nesly v duchu slunce, pláže, lehára, večerního popíjení a pohodičky. Dráždit podrobnýma detailama asi nemá moc význam;) V sobotu jsme si zaplatili výlet lodí, která nás vzala na čumendu podél pobřeží (skály a lvouni) a pak na přilehlý ostrov, kde jsme dostali pokrm, strávili jsme 15 min na koňském hřbětě a absolvovali jízdu na banánu. S Luckou a Aurianou jsme pak si vyšláply na místní maják, nicméně jsme přes mlhu či co to bylo zhora nic neviděly. Samozřejmě když jsme slezly dolů, tak nahoře nebylo po mlze ani památky. K vzteku.

Přeprava od lodě na pláž a zase zpět ve vozech tažených traktorem. Marcel

V neděli jsem s Luckou a Ivou vyrazila do města obhlídnout místní trh a obchody. A dámy a pánové tramtadadáááá....koupila jsem si typické mexické party šaty...Lucka prohlásila, že v tomhle nikdy na party nevylezu...a já s ní souhlasím, budu se muset před tím posilnit nějkým silně omamujícím nápojem...nicměně za 180 pesos...no neberte to:) Ještě chybí ty 10 centimetrové podpatky...


No a abych nezapomněla! 19.-24.2. je v Mazatlánu karneval, prý jeden z největších v Latinské Americe. Respektive žít to tam začalo až v sobotu a průvod se konal v neděli večer, takže my jsme ho neviděli, protože už jsme se museli pakovat na letiště...V sobotu v noci jsme vyrazili nejdřív do apartmánu jednoho místních zahraničních studentů a pak do karnevalového reje. Po opuštění apartmánu jsme se do 20 minut všichni navzájem ztratili. Zůstala jsem pohromadě s Aurianou. Ulice byly narvané a udržet se v počtu čítajícím více než dvě osoby bylo prakticky nemožné. Na silnici podél pobřeží bylo nekonečné množtví stánků s jídlem, pitivem a taky samozřejmě pódia, na každém z nich se hrála jiná (mexická) hudba. Zahajovací ohňostroje byly dost vydařené a když to řeknu já, tak to něco znamená, protože mě ohňostroje většinou nudí...:) S Aurianou jsme si koupily masky, prodíraly se davama (chvílema to bylo o život) a nakonec jsme zapadly do nějakého kubanského salsa klubu (ve snaze se vymanit z toho davu). Pobyly jsme tam nějakou tu chvíli, předvedly místním Mexičanům, jak se tančí salsa a rumba po našem (mé základy salsy a tango Auriany;)) a pak se vydaly zpátky do reje venku. V ulicích byla příšerná tlačenka, takže jsme to asi po další hodine zabalily a vydaly se směrem domů.


Z výletu jsme se vrátili v dobré náladě, oslnění sluncem a odpočatí od Monterrey. Ivě patří naše velké díky za pohostinnost, které jí a jejím přátelům oplatíme v dubnu, protože sem za námi přijedou:)

Jak se nic neděje aneb viróza, zkoušky a návrat do života

Donesly se mi nějaké stížnosti z různých stran, že bych měla s příspěvky přidat do tempa. Opravdu si moc vážím toho, že tak rádi čtete moje hlody z Mexika, nicméně se za poslední dva týdny neudálo nic převratného, takže jsem se odmlčela. Respektive dozvukem výletu do Xilitly byla viróza, se kterou jsem proležela pomalu celý týden a byla jsem z toho dost nešťastná, protože jsem akorát koukala, jak všichni vyráží na nějaké oslavy a zábavy, zatímco já chrchlala a cpala se paralenem, vitamíny a na všechny výzvy k noční činnosti jsem odpovídala: Já nemůžuuuu! Bylo to fakt k vzteku a moc doufám, že už se to nebude opakovat.
Hned jak jsem se jažtakž zotavila, kde se vzal, tu se vzal...zkouškový týden. Takže místo juchuchu jsem léčila dozvuky virózy a učila se na testy. Říkám tomu 10 ztracených dní v Mexiku. Absolvovala svoji první prezentaci ve třídě s Mexičanama. Je to hodina o Evropské unii a referovala jsem jim o předsednictví ČR, euroskepticismu a o našem věhlasném prezidentovi Václavovi. Musím říct, že jsem z toho byla trochu nervózní, protože jedna věc je přednášet ve třídě (ať už ve španělštině či angličtině) skládající se výhradně ze zahraničních studentů a něco jiného ve třídě, kde je složení následující: já, dvě Polky a kolem 30 Mexičanů. Nakonec to dopadlo nad očekávání dobře, protože jsem zvládla po celou dobu mluvit plynule a navíc je téma dost zaujalo. Obvzláště pak Václav a jeho kontroverzní názory na integraci a globální oteplování. To je pobavilo. Nakonec můj výstup byl zakončen výzvou vyučujícího: Tak využijte toho, že tady máme Češku...A následovaly otázky, jestli si myslím, že ČR ratifikuje Lisabonský protokol a co si takhle Češi myslí o Václavovi a otázky podobného tipu.
O dva dny pozdějí jsem absolvovala test z tohoto předmětu. Nevím ještě výsledek, ale asi dopadnu o něco lépe než většina Mexičanů, protože vzhledem k tomu, že jsem z Evropy a o EU toho vím už dost, jsem nemusela u některých otázek vařit z vody jako oni. Pohořela jsem teda u 2 otázek z 20 a to: daňové ráje v Evropě (měli jsme jich vyjmenovat 6, já vůbec netušila, že jich tolik v Evropě máme..) a druhá otázka: Co brání Moldavsku ve spolupráci s EU a Severoatlantickou aliancí (je mi jasný, že Rusko..ale v čem vězí problém..netuším).
Musím podotknout (protože vy si všichni určitě myslíte, že jsem předmět o EU vzala z čisté vypočítavosti..;), že přestože jsem na VŠE absolvovala několik předmětů o EU, je pro mě tenhle předmět značně obohacující. Za prvé je zajímavé vidět co a jak se učí Mexičani o EU a za druhé konečně začínám EU rozumět v souvislostech. U nás v ČR je systém výuky: datum a co, datum a co....U nás se kouká na data a holá fakta, kdežto tady se všechno učí v souvislostech, takže místo datum a co se učí proč? a diskutuje se. Jinak řečeno letopočty a názvy mám perfektně naučené z VŠE, ale nikdo mi nikdy neřekl, proč EU vznikla, proč se vyvíjí, tak jak se vyvíjí, jak ji vidí ostatní mocnosti apod.
No a pak jsem tentýž týden absolvovala test z Latinské Ameriky. Z toho jsem měla vážně obavy, protože vyučující Carlos je takový striktní skautík, který nikomu nic nedaruje zadarmo. Je mladý a blázen do toho, co učí. Předmět sám o sobě je fakt zajímavý. Mluvili jsme hodně o vlivu evropské kolonizace, jak ovlivnila další vývoj LA a strukturu společnosti, o rasismu v LA a jeho různých podobách. Například že obyvatelé Dominikánské republiky se považují za bělochy a potomky indiánů, ačkoliv většina z nich jsou tmaví mulati či černoši či-li jsou to potomci Afričanů. A jsou velice překvapeni, když pak přijedou do USA a najednou je s nimi zacházeno jako s černochy. A spoustu dalších zajímavých věcí, které se u nás nedozvíte.
Carlos děsně rád mluví o pravidlech, takže před testem nás opět (první vyučující hodinu v lednu tzn. 90 min. mluvil jen a jen o pravidlech v tomto kurzu, je to pravý uspávač hadů) obšťastnil 20 min výkladem o pravidlech při testu: nemluvit, nepodvádět, nechodit na záchod, pokud koukneš k sousedovi, vezme testy obou, u multiple choice nepsat true či false ale místo toho 1911(true),1191(false)apod. Prostě pošuk je to. Vypadá fakt jak skaut. Nakonec jsem nevěřicně hleděla na svůj výsledek, protože patřil k nejlepším a vedle stálo: Congratulations. Very good job. Asi se tady ze mě stane šprt;) Krom toho jsem absolvovala nějaké skupinové prezentace v průběhu minulých týdnů a dopadlo to taky všechno na výbornou:)) No a tak jsem překonala virózu, testy a přišel tento víkend. Zůstala jsem v domě sama samotinká, protože Lucka a spol. se nechal inspirovat mým výletem do Xilitly a vydali se tam taky. Na jednu stranu mi to bylo trochu líto, na druhou stranu jsem dlouho nesmutnila, rozhodně jsem se přes víkend nenudila a najednou jsem měla ve sprše neustále horkou vodu! Je super mít teplou vodu pokaždé, když vlezete do sprchy. Toho se mi rozhodně pravidelně poslední měsíc nedostávalo.
Začínáme...bylo nás celkem kolem 30.
Takže ve čtvrtek jsem vyrazila do ulic s Alejandrou a některými zahraničními přáteli, v pátek jsem se vydala s Francouzema na party na Catamaranu a pak na ranch jednoho Mexičana. Catamáran je to jezero (či co to je) kousek od Mty, kde jsme se zastavili před 3 týdny s taxikáři během našeho výletu. Jsou na něm loďky, které si můžete pronajmout, naložíte na ně vše, co potřebujete (bandu lidí, hudbu, alkohol) a pak strávíte nějaký ten čas uprostřed jezera. Z Catamaránu jsme pokračovali na zmiňovaný ranch jednoho Mexičana (fakt super barák!). V sobotu jsem byla out of order a v neděli jsem vyrazila s Carlosem, Bere a Sergiem do kina a na bowling (ačkoliv nikdo z nás to nehrál vickrát než jednou v životě). No a to bude zas vše, takže jak vidíte nic extra se neudálo. Nicméně ve čtvrtek vyrážíme do Mazatlánu za Ivou, na pláž a na karneval, na což se už děsně těšíme;)

Takhle hrajou profíci...

Jak jsem neplánovaně kempovala aneb Xilitla, zima, houby a patálie všeho druhu

Takže mám za sebou třídenní výlet, který byl kombinací dobrodružství, pohromy a legrace. Lucka, Guy, Marcel a parta Mexičanů, které známe se tento víkend vydali do Real de 14, zatímco já a Auriana jsme se rozhodly pro druhou alternativu, která se nám naskytla. Docela dlouho jsme to zvažovaly a nakonec jsme se rozhodly do Real nejet, abychom se podívaly někam, kam bychom se asi jinak nedostaly (do Real de 14 se určitě podíváme s jinou partou lidí) a poznaly nové lidi. Takže abych objasnila situaci jeden Mexičan mě a Aurianě navrhl, ať s ním a nějakýma dalšíma lidma jedeme na výlet do Xilitly. Abych tu situaci objasnila ještě víc, s tímhle Mexičanem jsme se seznámily na jedné poklidné party a pár dní na to ho potkaly u posilovny ve škole, kde nám návrh přednesl. Nicméně situace se měla tak, že kromě tohoto Mexičana - Josého (zvaný taktéž Feo) jsme nikoho z účastníků neznaly, nevěděly jsme, co to jsou za lidi a jaký je vlastně program výletu. José nám poslal odkaz na info o Xilitle a tím celá organizace v tu chvíli skončila. To jsme ještě netušily, že žádná organizace neexistuje a co nás čeká za patálie. No prostě jsme se s Aurianou do toho rozhodly jít, aniž bychom věděly něco konkrétního s tím, že o to to bude zajímavější. A taky že bylo.
Účastníci zájezdu: já, Auriana, José, Lidia (brzy jsme ji pojmenovaly na Princeznu), dvě Francouzky (brzy jsme je pojmenovaly na Hippisačky), Lucia (Australanka) a Mexičani Carlos a Sergio. Cílem byla vesnice Xilitla (střed až pomalu jih Mexika ve státe San Luis Potosí) v oblasti známé krásnou krajinou. Abych vás rovnou s účastníky seznámila... Andalusanka Lidia je opravdu moc krásná baba, ale bohužel u ní platí ono pravidlo: krásná, ale tak trochu blbá. Celou dobu vypadala jako by byla tak nějak mimo. Francouzky vypadaly trošku jako hippies a brzy jsme pochopily, že moc přátelské nebudou, takže jsme záhy vzdaly snahy se s nimi spřátelit. Jediná Lucia (Australanka) se nakonec ukázala, že má pět pohromadě a společně s ní jsme se během výletu nad patáliemi rozhořčovaly a zárověň smály. Pokud jde o kluky: José je prostě Don Juan, jehož cílem byla Princezna a díkybohu z Carlose a Sergia se vyklubali přátelští, vtipní a dobrou náladou hýřící Mexičani. Jeli jsme dvěmi auty: Jose, Princezna, Hippisačky v jednom a já se zbytkem v druhém (a ve správném autě).
Odjezd byl plánován na pátek ve čtyři. Vůbec nijak mě nezaskočilo, že jsme místo toho vyjeli v osm, což nebyla zrovna dobrá hodina na odjezd vzhledem k tomu, že cílová oblast se nachází asi tak 8-9 hod od Monterrey. Chlapci se rozhodli, že nepojedem přímo do Xilitli, ale přespíme na místě známém pěknými vodopády. Takže na toto místo, jehož jméno mi doteď není známo jsme dojeli v sobotu před pátou ráno již ve značně pokroušneném stavu (určitě většina z vás tento stav někdy zažila). Protože v pět ráno každé běžné město či vesnice zrovna nehýří životem trvalo nám hodinu, než se nám podařilo utábořit. To už jsme byli polomrtví. Tady bych měla podoknout dvě zásadní věci. Za prvé lednové noci v Mexiku jsou opravdu chladné. Za druhé já a Aurina jsme naprosto netušily, že budeme kempovat! Jose se jaksi zapomněl zmínit, takže místo oblečení a věcem vhodným ke kempování jsem místo toho měla kupříkladu nabíječku na mobil či papuče, což jsou věci, které v této situaci rozhodně neoceníte...Když se nám tedy podařilo najít místo, kde můžeme přenocovat, postavili jsme stany asi hodinu jsme popíjeli, abychom se "zahřáli" a asi tak k sedmé ráno konečně zalehli.

Jezírko patřící ke kempu


Okolní krajina

Probrali jsme se v jednu a trvalo nám tři hodiny než jsme se z kempu vyhrabali, protože součástí kempu bylo jezírko a někteří odvážlivci se rozhodli i přes tu zimu v něm vykoupat (já to nebyla). Zbytek dne jsme strávili u nedalekých vodopádů. Příroda tam byla krásná, fakt že jo.
Do Xilitly jsme dojeli v sobotu v devět večer a rovnou jsme zamířili posilnit se do místní hospody, z níž jsme se vytrmáceli v jedenáct, aby se opakoval horor poslední noci v bleděmodrém. Trvalo nám dvě hodiny, než jsme našli místo, kde jsme se utábořili. Jediný kemp v okolí měl pod palcem naprosto ožralý Mexičan, který se rozhodl, že nás tam nenechá, takže jsme jezdili tam a zpátky jak pitomci...Nakonec to Carlos zapíchnul auto na soukromém pozemku naproti kempu a vzhledem k tomu, že jsme byli naprosto unavení a mrzli jsme, nikdo nic nenamítal. Já, Auriana a Lucia jsme byli tak vyřízené, že jsme si postavily stan a rovnou zalehly. Zbytek se zátím zvesela opíjel do pěti do rána. Tuhle noc jsem fakt pořádně kosila: tepláky, svetr, mikina, kapuce, čepice, dvě deky a klepala jsem zimu, holky na tom teda byly úplně stejně. Když jsme se nad ránem zimou probudila, slyšela jsem, že kolem stanů běhá nějaký pes, vrčí a evidentně si pochutnáva na našem jídle. Jen jsem lehce očkem vykoukla, abych zjistila, že to je velká černá doga, tudíž jsme se ihned zase zachumlala zpátky, že to čas vyřeší. A taky že jo. Pes zmizel, ale ráno nás místo toho probudil Mexičan, který to tam měl na starosti hlídat...Byl docela milý, přátelsky nás víceméně požádal, ať se stáhnem jak nejrychleji to jde. Což samozřejmě většině po čtyřech hodinách spánku, alkoholu a marihuaně v krvi moc nešlo. A v toto nedělní ráno taky vyšel najevo hlavní cíl většiny našich spoluúčastníků. Xilitla totiž kromě krásné krajiny, Edwarda Jamese (viz později) je známá halucinogenními houbami! Takže zatímco já, Auriana a Lucia jsme šly sightseeingovat, zbytek šel na houby. Daly jsme si s nima sraz v sedm večer v centru vesnice a tím to z naší strany haslo. Netrmácely jsme se z Mty devět hodin, abychom jedly houby na poli. S holkama jsme navštívily surealistický dům Edwarda Jamese. Ono to teda vypadá spíš jako ruiny Mayů než dům. Edward James byl britský básník a velkým příznivcem/sponzorem surrealistů. Ve 40. letech navštívil u Xilitly známá jezírka ( Las Pozas) a když se v nich koupal přiletěl rej motýlů a sedl si na něj. Edward to pochopil jako znamení, že se na tomto místě má usadit. Tato jezírka se staly součástí zahrady (spíše lesa, džungle) k jeho obydlí. Mexičané tomu říkají El Castillo a je to opravdu úchvatné místo. Zahrada, jejíž součástí jsou i ona jezírka s kaskádami je obrovký lesový komplex, do něhož jsou dosazené surealistické prvky a celé to působí opravdu magicky. Lepší než slova jsou fotky;)

Po úžasné procházce jsme se vydaly do vesnice Xilitla, kde zrovna probíhal el día del comercio nebo-li byla neděle, kdy se konají trhy a místní zábava. Ulice byly plně lidí, obchůdků (mj. s takovým výběrem ovoce, koření, o kterém si u nás můžete nechat jenom zdát), hodně Mexičanů mělo takový ten jejich typický klobouk, na náměstí byla živá hudba a Mexičané zvesele tančili. Vesnice sama o sobě je kouzelná a tenhle rej tomu dodal na půvabnosti. Poprvé jsem si připadala jako v pravém Mexiku (a taky poprvé na mě Mexičani pořádně civěli, v Mty se to moc nestává). Co si taky budu z Xilitly pamatovat je naprosto příšerný zápach masa. Byla tam ulice s uzenářstvím, nicméně nevedli mrazáky, takže to maso tam celé dny visí jentak. No fuj, to bych vám nepřála cítit! S holkama jsme si ten den užily a večer jsme se setkaly se zbytkem po houbových orgiích. Zašli jsme všichni společně podruhé do místní hospody ten víkend zapít. Všichni jsme byli tak vyřízení, že představa třetí fatal noci nás zavedla rovnou do hotelu, kde jsme si zaplatili jednu místnost a v ní přespali. V pondělí v pět ráno (po 3,5 hodinách spánku) jsme se s kletbami vyhrabali z postelí, abychom se vydali na dlouhou cestu domů do Mty.

Tak a to je vše přátelé. Ačkoliv to asi chvílemi zní příšerně, tak to tak příšerně nebylo. S Aurianou tomu říkáme dobrodružství, na které budem vzpomínat, nicméně už něco takévo nechceme podruhé zažít;) S Princeznou a Hippisačkama jsme za celou dobu nedokázaly ani trošku spřátelit, nicméně s Carlosem, Sergiem a Lucií jsme si docela sedly a určitě s nima ještě něco podniknem. Tentokrát to ale asi bude v naši režii!

Tancuj tancuj vykrucaj..