První cesta z města a druhá cesta z města aneb Cola de Caballo a Grutas de García

Tento víkend jsem prvně vytáhla paty z města. Historicky první exkurze do (nedaleké) mexické divočiny se konala v sobotu ráno, kdy se 10 odvážlivých studentů (z nichž značná část prohýřila páteční noc) shromáždila před nedalekým marketem. Obdivovala jsem Marcela (švýcarský spolubydlící), který po 4 hodinách spánku vypadal jako já po 7...Páteční noc jsem se vrátila značně předčasně, protože mi bylo jasné, že pokud následující ráno chci někam jet, tak prostě pokračovat nesmím. Hoši hold vydrží víc.
Cíl sobotního výletu Cola de Caballo (vodopád) a složení účástníků výletu: já, Lucka,"naši hoši" Marcel a Guy, Mauricio (Mex), Auriana (Belg), Joel (Sing), Markus a Felix (SRN) a Američan, jehož jméno si nejsme schopné zapamatovat. Protože v Mexiku je to s veřejnou dopravou na štíru a nedisponovali jsme pojízdnými prostředky, Mauricio (organizátor výletu) objednal 3 taxiky. Takže jsme se zvesela naskládali do taxiků a vyrazili na výlet. Nějakou chvíli jsme se přitrouble smáli, protože nikdo z nás ještě nikdy v životě nejel na výlet taxikem....Určitě naše reakce chápete...K vodopádu Cola de Caballo jsme dorazili asi za 45 min, taxikáře jsme nechali na parkovišti a šli okouknout vodopád. Celá exkurze vodopádu včetně minivýšlapu do nedaleké rádobyjeskyně nám zabrala tak hodinu a půl. No já vlastně nevím, jak dlouho nám to trvalo. Vodopád byl fakt pěkný viz foto.

Cola de Caballo - Auriana, Maurucio, Joel a já

Pak jsme si vyzvedli naše taxikáře na parkovišti a zajeli k nedalekému jezeru, kde jsme naše drahé řidiče obdarovali micheladama (mix piva, citronu a nějaká omačky či čehosi takového, nedoporučuju, je to fuj), chvíli poseděli a vydali se zpátky do Monterrey. Za to že s námi strávili asi tak něco přeš čtyři hodiny po nás nakonec chtěli 500 pesos za jedno taxi (tzn. něco pod 750 czk za jedno auto za více než 4 hodiny). Musím říct, že spokojenost byla na všech stranách. My jsme si rozhodně výlet užili a s cenou jsme byli maximálně spokojeni (v Pze po mě chtějí taxikáři dvě stě sotva zajedou za první roh). Stejně tak zářili spokojeností taxikáři, poněvadž pro ně to byl taky bezva výlet (po celou dobu byli strašně milí, hýřili doboru náladou, ochotní, snažili se komunikovat) a jak mi potom řekl Guy, když přebírali peníze, očička jim svítila, jako by takovou sumu neměli v ruce hodně dlouho. Na stvrzení toho všeho, nám na sebe dali telefon, kdybychom se zase chtěli vydat na výlet do okolí...:D

Celá posádka 10 studentů a 3 taxikáři u jezera

Druhý výlet se konal v neděli a byl tak trochu na mé přání. Respektive jsem se Carlose zeptala, jak se můžeme dostat do Grutas de García (jeskyně) a on mi místo nějakého tipu na rozhrkaný (zaprášený, řidiče ohrožující) autobus oznámil, že je-li to mým přáním, tak tam se mnou v neděli zavýletuje, poněvadž tam taky nikdy nebyl a pokud nepojedem tam, tak stejně já a Carl podnikem v neděli něco jinýho. Určitě chápete, jak moc jsem čímdáltím radši, že tady Gila a Carlose mám, zlatí hoši! Takže v neděli já, Carl, Bere (nová a po dvou měsících oficiální přítelkyně Carlose - mexické vztahy jsou na dlouhé lokty), Lucka a Auriana jsme vyrazili do jeskyň. Do jeskyň vedla taková ta pravá mexická cesta aneb silnice, vlevo nic, vpravo nic, suchá zem, nějaké křoví, kaktus v dáli. Carlos mlel nějaké poznámky o tom, že uděláme soutěž kdo přežije (respektive necháme Míšu uprostřed ničeho). Blbé vtipy. Jeskyně byly pěkné nicméně vzhledem k tomu, že do nějakých jeskyň jsem ve svém mladém životě už zavítala, tak vodopád byl lepší.

Pohled od vchodu do jeskyně


Grutas de García - Auriana, Bere, já, Lucka a Carlos

No a to je konec přátelé. Povídání o dalších parties a o tom, že mexická byrokracie předčí i tu českou (mluvím konkrétně o registraci studentského víza) by bylo asi spíš nudný než úsměvný.
Možná někdy příště, když mi dojde pisatelská slina.

První týden školy

Máme za sebou první semestrální týden a poslušně hlásím, že jsme nadále živé a zdravé. Systém výuky se tady dost liší od evropského, kde velmi často ve škole válíme během semestru šunky a pak během zkouškového pomalu nespíme a samozřejmě hrozně sprostě mluvíme... Připadám si tady tak trochu jako na gymplu. Na každou hodinu si musíme načíst nějaký text či ve skupině připravit prezentaci. Tím textem nemyslím nějaký jednostránkový článek, ale jsou to spíš 30 stránkové kapitoly o něčem. Absence v hodinách se všude hlídá a nesmíme překročit určitý počet plus se očekává, že budeme v hodinách aktivně diskutovat. Ve většině předmětů jsou v průběhu tři dílčí a jedna závěrečná zkouška. No mám čtyři předměty hodné zahraničního studenta: o mexické kultuře, o Latinské Americe všeobecně, o Evropě a o obchodu v LA. Určitě chápete, že jsem se nechtěla přebytečně stresovat větším počtem předmětů či předměty a la podnikání, finance apod. Každý předmět je dvakrát týdně tzn. že mám za týden celkem 8 vyučovacích hodin (jedna vyučovací hodina=90 min). To čtení pekně prudí, protože přečíst tolik textu v angličtině nebo španělštině mi trvá rozhodně déle než rodilým mluvčím.
Nicméně vyučující jsou víc než fajn, zásadně je máme oslovovat křestním jménem a chovají se k nám jako k přátelům ne jako k podřízeným, jak to bývá u nás dobrým zvykem. Hodiny probíhají ve velice přátelském duchu, snaží se nás co nejvíc zapojit do diskuze a rozhodně neumíráme nudou.

Mexické disco..

Jinak co jsme za ten první týden stihly? Před týdnem jsme byly prvně v kině a zase jsme zíraly (zíráme tady často). Lístek do kina stojí nějakých 52 pesos (plus minus) a ve středy se chodí 2 za cenu 1, takže kina nemají problém s návštěvností a my budeme taky chodit pravidelně. Místa se nerezervují, takže kdo dřív přijde, ten líp sedí. Mexičani během filmu rozhodně nejsou v klidu, takže nás neustále obveselovávalo zvonění mobilů, během milostné scény hvízdání apod. V řadě za náma seděl pár s několikamesíčním miminem. No zkuste si to v Evropě. Mimojiné jsme se zapsaly do kurzu salsy. Kurz probíhá dvakrát týdně 90 min. Je tady nepřeberné množství kurzů na všechno od umění mariachi až po líčení. Zvažovaly jsme hlavně kurz mexické kuchyně nicméně nakonec to vyhrála salsa...Na všechno hold čas není. Hodiny salsy jsou dobrá švanda, vždycky máme nějaké čumily. Nejvíc zarážející je poměr dam a pánů, protože u nás to je vždycky tak 20 bab na 3 kluky. No takže v našem kurzu chlapi přebývaj!!! Přijde mi to jako neuvěřitelný jev. Na hodiny chodí celkem dost Mexičanů a Alejandra mi říkala, že to je normální, chodí na zahraniční studentky jeje...Slyšela jsem fámu, že na konci semestru tyhle kurzy povinně vystupují v auditoriu pro ostatní studenty. Doufám, že to je opravdu jen fáma...

Spolubydlící Lucka, Guy a Marcel

No a pak jsme samozřejmě zavítaly na první pořádné fiesty. Mexická diskotéka má od té naší opravdu hoodně daleko. Mexické diskárny nemají taneční parket, respektive tvůj taneční parket je tam, kde zrovna stojíš. Často (ne vždy) na nich hrají mexické kapely, většinou hrají část večera a pak se pustí hitovky nebo se to střídá. Zatímco u nás můžete vyrazit do ulic v pyžamu a nikdo by se nad tím moc nepozastavoval, Mexičanky vyrážejí nalíčené, s tužidlem či gelem na hlavě, v šatičkách a podpatcích...Když si chcete objednat drink, nemusíte se 10 minut prodírat k baru a dalších 20 min zoufale mávat na barmany....Tady stojí u barů chlápci v gala, kterým řeknete co byste asi tak chtěli, on vám nabídne alternativu a oznámí cenu, vy řeknete ok a chlápek dá pokyn barmanovi. Chci ještě dodat, že já zůstanu Evropankou, rozhodně nekonvertuju na šatičky, gel a podpatky, na kterých bych si akorát zlomila nohy. Možná se jednou přece jen takhle oháknem, pro legraci..;)
No a co dodat dnes na závěr...Vy asi všichni v Evropě mrznete a my docela taky. Teploty se tu rychle mění, máme tu teďka tak 15 stupňů, nicméně vzhledem k tomu, že se domy v Mexiku nikdy nepotkaly s topením a jsou stavěné spíš na udržení chladu, tak máme doma nižší teplotu než venku. A aby toho nebylo málo disponujeme bojlerem s teplou vodou tak pro 2 lidi, my jsme 4. Takový otužovací program jako tady jsem ještě v životě nezažila. Opět hrozně sprostě mluvíme, hlavně ráno..

Bylo nebylo v Monterrey aneb začínáme a rozkoukáváme se...

Takže po úmorné cestě jsme se pustily do úmorného hledání bydla a vyřizováni všelijakých nezbytností, které jsou s nekolikaměsíčním pobytem a nástupem na novou školu spojené. Našly jsme si dům, který má dvě části. Nahoře bydlím já a Lucka, dole dva Švýcaři Marcel a Guy. Každá máme svůj pokoj (hurá), kuchyň, koupelnu a terasu (hurá hurá). Kluci jsou fajn a zrovna probíhá fáze integrace i se všemi ostatními sousedy v okolí, takže tuhle kapitolu necháme na někdy příště;)

V průběhu tzv. Orientation Weeku jsme nejen mnohé vyřídily, ale také si mnohé vyslechly. Měly jsme mimojiné informační sezení o bezpečnosti, které by se dalo shrnout asi jako: Nedělej tohle tohle a tohle taky ne. A ještě taky tohle...Byla to svým způsobem švanda. Prohlášení tipu: Když se na party dostaví větší počet lidí než se předpokládalo, raději party ukončit. Když spatříte na party používání jakýchkoliv drog, zavolat policii. No tak abych to úplně nezlehčovala. Samozřejmě jsme v Mexiku a tady to není s bezpečností tak jako u nás doma. Procházet se v noci s laptopem přes rameno či ho někde nechat jen na minutu bez dohledu, nosit při sobě větší množství peněz, vracet se ve tři ráno sama domů apod. se tady příliš nevyplácí. Nicméně musím poznamenat, že v Monterrey je opravdu na Mexiko bezpečno a je třeba jen být trochu opatrnější něž tak jak (ne)jsme zvyklé.

Takže pěkně od lopaty. Monterrey je moderní město obklopené úchvatnými horami, které se nachází pár hodin od hranic s USA a je to taky znát. Není to koloniální město a žádné pyramidy, starobylé ulice apod. tady nenajdete. V centru místo toho najdete moderní budovy a město křížují silnice, které byste u nás považovali za obchvaty či dálnici. Podél silnic to taky žije, poněvadž je podél nich naprosto všechno od restaurací až po obchody. Neexistuje tady něco jako centrum jak ho znáte s obchody apod. Jinak město působí jako puzzle, nenajdete dva stejné domy, právě naopak žádný nemá se všemi okolo společný ani prvek. Ale tak nějak tuším, že takhle to je všude v Mexiku.

Přiznávám se, tuhle fotku jsem stáhla z netu..

Tahle šestiproudovka vede přímo kolem našeho kampusu.

Pár poznatků pro osoby Latinskou Amerikou nedotčené aneb jak to chodí v Mexiku. Takže za prvé veřejná doprava je tady značně naštíru. Neexistují zastávky ani jízdní řád. V Monterrey jezdí autobusy po několika trasách a funguje to tak, že se postavíte na kraj silnice (několikrát jsme viděly Mexičany, jak si stopují autobus přímo na kruhovém objezdu..) a když vidíte autobus máváte. Řidiči řeknete, kde zas chcete ideálně vystoupit a on by vám měl zhruba na daném místě zastavit. Takže pomalu každý Mexičan má tady svoje auto. Dále jak se v tady vyrábějí pracovní místa. Když jedete natankovat, tak na pumpě ani nevystoupíte z auta, protože je tam člověk, který natankuje za vás. V supermarketech je u každé pokladny někdo, kdo vám nastrká váš nákup do tašek a do vozíku, takže vy akorát čekáte u kasy, až se všechno namarkuje. Jinak v supermarketech v pekárnách jsou velké tácy, na které si naložíte pečivo a jdete s tím k ženské s čepicí a často rouškou přes pusu jako by probíhala smogová nákaza, která vám to zabalí a označí. A docela běžné tady je, že k vám jednou za čas přijde na návštěvu uklízečka. Náš pan domácí říkal, že k nám taky bude nějáká chodit, tak uvidímě, jestli to není nějaká fáma. Nicméně Gilberto říkal, že se to na jihu moc nevede. tak nevím.
No abych se ještě vrátila k Monterrey... v centru města je moc pěkný park (kola a brusle k zapůjčení), přes který vede umělě vybudovaný kanál. Je to poměrně nové (rok a půl), takové malé Benátky a jmenuje se to Paseo Santa Lucía. O víkendu jsme se tam byly projít s Carlosem a Bere, je to docela štreka. Jinak v centru je tzv. Barrio Antiguo narvané kluby a bary, pak nějaké muzeum, Palacio Real, nějaké moderní budovy. No ještě jsme to nestihly pořádně prozkoumat. Takže aspoň pár fotek z naší procházky po "Benátkách".


No a pokud jde o školu....Kampus ITESM v Monterrey je opravdu úžasný. Pro objasnění ITESM (nebo-li Tec) je považována za nejlepší vysokou školu Mexika (prý i celé Latinské Ameriky) a má mnoho kampusů po celém Mexiku. V Monterrey je její základna, tudíž i kampus je zde největší. Je to skutečně rozlehlý areál, takové malé městěčko. Kampus kromě mnoha a mnoha budov k výuce disponuje fotbalovým stadionem, bazénem, horolezeckou stěnou, mnoha kurty na co si jen vzpomenete (tenis, fotbal, americký fotbal, basket,..). Celý areál je bohatý na zeleň, opečovávaný, s kavárnami, s nekonečně mnoha místy k sezení a odpočinku a navíc se čtyřmi srnkami, hejnem pávů a kachen. Když mi poprvé prošla srnka před nosem, nevěřila jsem vlastním očím. Opravdu mě kampus naprosto uchvátil a chci si ho odvézt do Prahy. Celý areál je hlídaný, u všech vstupů stojí stráže a musíte se prokázat průkazem, takže uvnitř je bezpečno. Kromě toho tyto stráže smíme požádat v nočních hodinách (kampus je otevřen nonstop) o doprovod domů, pokud bydlíme blízko a nemáme parťáka. Asi tady tomu založím fanclub. No pár fotek kampusu pro představu..

Centro de Tecnología Avanzada nebo-li budovy s výpočetní technikou

U hlavního vchodu do kampusu nebo spíš těsně za ním;)

CIAP - mj. centrum pro mezinárodní studenty, mám tady většinu hodin, před budovou je seznam zahraničních studentů daného semestru (taktéž naše jména zde budou vyvěšena brzy) s vlajkami států těchto studentů

Pohled z CIAP

Kámošky

Myslím, že jsem dneska naprosto vyčerpávající i obrázkově, takže pro dnešek šmitec.

Cesta a první dny

Asi většina ví, že jsem do Mexika necestovala sama, ale společnost mi dělala Iva, která mířila na semestr do Mazatlánu ( město na pobřeží Tichého oceánu) a Lucka, která je tady se mnou v Monterrey. Takže cesta by se dala shrnout jednou větou: Byla to příšernost nad příšernost. Dalším cestovatelům bych ráda dala radu jak to přežít s úsměvem, ale ona taková rada asi neexistuje. Začalo to už ve Vídni, když jsme byly usazené v letadle s hodinovým zpožděním a čekajíc asi dalších patnáct minut na odletové rampě jsem prohlásila: "No tak aspoň že už jedeme...."a Iva mi to vrátila: "No to je právě ten problém, my jedeme!!!"
Tyto dvě věty zcela vystihují celou naši tour. No nebudu to příliš rozebírat, protože to by bylo nadlouho. Takže zkráceně: do madridského hotelu, který nám Iberia zajistila, protože nám zrušila náš původní let, jsme se dostaly naprosto zničené v jednu ráno (do postele ve dvě). Nemohly jsme tudíž dostatečně ocenit fakt, že se nacházíme ve čtyřhvězdičkovém hotelu, který si účtuje takové ty fujtajbl částky za jednu noc - tedy chápejte o něco míń než je měsíční studentský plat. Posuďte sami - umělěcké dílo u recepce hotelu (na nějaké další zvěčňování hotelu jsme fakt neměla sílu).


Dvanáctihodinový let z Madridu do Mexico City byl přesně tak unavující jak si jen můžete představit (samozřejmě let měl více než hodinové zpoždění, to by jinak nebylo ono že). V Mexico City jsme měly značně málo času, abychom chytily naše poslední lety. Iva měla ještě o něco méně času než já a Lucka, aby stihla let do Mazatlánu. A taky že ho nestihla, takže si užívala druhou noc v luxusním hotelu tentokrát však sama a v Mexiku. Já a Lucka jsme po hodinovém běhu potrefených hus po letišti kupodivu letadlo do Monterrey stihly.
Po dvoudenní cestě a peripetiích jsme nemohly uvěřit tomu, že jsme v cíli my i naše kufry. Na letišti nás vyzvedl Carlos s Gilbertem a stali se z nich našich zachránci prvních dní. Carlos a Gil strávili před rokem na mojí alma mater semestr jako výměnní studenti. Seznámila jsem se s nimi hned na počátku, pomohla jsem jim s čím bylo třeba, strávili jsme spolu nějaký ten čas a stali se z nás dobří přátelé. Kluci se tudíž na můj příjezd náležitě těšili a podali nám naprosto se vším pomocnou ruku. Upřímně nevím, jak bychom to tady bez nich zvládly. Poskytli nám u sebe bydlení, dokud si nevyřídíme svoje, kam jen potřebujeme nás zavezou (oba disponují autem) a vůbec nás děsně opečovávají. Večer na Tři krále jsme si dali roscu. V Mexiku je zvyk si tento večer pochutnat na speciálním sladkém pečivu tzv. rosca de reyes doprovázeného čokoládou. Má to být prakticky oslava toho, že Ježíš dal o sobě poprvé vědět. Uvnitř jsou schované malé figurky, které symbolizují tzv. niňo dios (Boží syn). Kdo při krájení svého dílu na figurku narazí, stává se jeho kmotrem a měl by pro přítomné osazenstvo uspořádat večeři, na které se budou podávat tamales. No a hádejte co, Miška krájela první a komu málem uřízla hlavičku...


Už za těch prvních pár dní mám spoustu poznatků a dojmů. Mimochodem dneska usínám poprvé ve svém:) Nicméně o bydlu a městě až příště.