Asi většina ví, že jsem do Mexika necestovala sama, ale společnost mi dělala Iva, která mířila na semestr do Mazatlánu ( město na pobřeží Tichého oceánu) a Lucka, která je tady se mnou v Monterrey. Takže cesta by se dala shrnout jednou větou: Byla to příšernost nad příšernost. Dalším cestovatelům bych ráda dala radu jak to přežít s úsměvem, ale ona taková rada asi neexistuje. Začalo to už ve Vídni, když jsme byly usazené v letadle s hodinovým zpožděním a čekajíc asi dalších patnáct minut na odletové rampě jsem prohlásila: "No tak aspoň že už jedeme...."a Iva mi to vrátila: "No to je právě ten problém, my jedeme!!!"
Tyto dvě věty zcela vystihují celou naši tour. No nebudu to příliš rozebírat, protože to by bylo nadlouho. Takže zkráceně: do madridského hotelu, který nám Iberia zajistila, protože nám zrušila náš původní let, jsme se dostaly naprosto zničené v jednu ráno (do postele ve dvě). Nemohly jsme tudíž dostatečně ocenit fakt, že se nacházíme ve čtyřhvězdičkovém hotelu, který si účtuje takové ty fujtajbl částky za jednu noc - tedy chápejte o něco míń než je měsíční studentský plat. Posuďte sami - umělěcké dílo u recepce hotelu (na nějaké další zvěčňování hotelu jsme fakt neměla sílu).
Dvanáctihodinový let z Madridu do Mexico City byl přesně tak unavující jak si jen můžete představit (samozřejmě let měl více než hodinové zpoždění, to by jinak nebylo ono že). V Mexico City jsme měly značně málo času, abychom chytily naše poslední lety. Iva měla ještě o něco méně času než já a Lucka, aby stihla let do Mazatlánu. A taky že ho nestihla, takže si užívala druhou noc v luxusním hotelu tentokrát však sama a v Mexiku. Já a Lucka jsme po hodinovém běhu potrefených hus po letišti kupodivu letadlo do Monterrey stihly.
Po dvoudenní cestě a peripetiích jsme nemohly uvěřit tomu, že jsme v cíli my i naše kufry. Na letišti nás vyzvedl Carlos s Gilbertem a stali se z nich našich zachránci prvních dní. Carlos a Gil strávili před rokem na mojí alma mater semestr jako výměnní studenti. Seznámila jsem se s nimi hned na počátku, pomohla jsem jim s čím bylo třeba, strávili jsme spolu nějaký ten čas a stali se z nás dobří přátelé. Kluci se tudíž na můj příjezd náležitě těšili a podali nám naprosto se vším pomocnou ruku. Upřímně nevím, jak bychom to tady bez nich zvládly. Poskytli nám u sebe bydlení, dokud si nevyřídíme svoje, kam jen potřebujeme nás zavezou (oba disponují autem) a vůbec nás děsně opečovávají. Večer na Tři krále jsme si dali roscu. V Mexiku je zvyk si tento večer pochutnat na speciálním sladkém pečivu tzv. rosca de reyes doprovázeného čokoládou. Má to být prakticky oslava toho, že Ježíš dal o sobě poprvé vědět. Uvnitř jsou schované malé figurky, které symbolizují tzv. niňo dios (Boží syn). Kdo při krájení svého dílu na figurku narazí, stává se jeho kmotrem a měl by pro přítomné osazenstvo uspořádat večeři, na které se budou podávat tamales. No a hádejte co, Miška krájela první a komu málem uřízla hlavičku...
Už za těch prvních pár dní mám spoustu poznatků a dojmů. Mimochodem dneska usínám poprvé ve svém:) Nicméně o bydlu a městě až příště.
Tyto dvě věty zcela vystihují celou naši tour. No nebudu to příliš rozebírat, protože to by bylo nadlouho. Takže zkráceně: do madridského hotelu, který nám Iberia zajistila, protože nám zrušila náš původní let, jsme se dostaly naprosto zničené v jednu ráno (do postele ve dvě). Nemohly jsme tudíž dostatečně ocenit fakt, že se nacházíme ve čtyřhvězdičkovém hotelu, který si účtuje takové ty fujtajbl částky za jednu noc - tedy chápejte o něco míń než je měsíční studentský plat. Posuďte sami - umělěcké dílo u recepce hotelu (na nějaké další zvěčňování hotelu jsme fakt neměla sílu).
Dvanáctihodinový let z Madridu do Mexico City byl přesně tak unavující jak si jen můžete představit (samozřejmě let měl více než hodinové zpoždění, to by jinak nebylo ono že). V Mexico City jsme měly značně málo času, abychom chytily naše poslední lety. Iva měla ještě o něco méně času než já a Lucka, aby stihla let do Mazatlánu. A taky že ho nestihla, takže si užívala druhou noc v luxusním hotelu tentokrát však sama a v Mexiku. Já a Lucka jsme po hodinovém běhu potrefených hus po letišti kupodivu letadlo do Monterrey stihly.
Po dvoudenní cestě a peripetiích jsme nemohly uvěřit tomu, že jsme v cíli my i naše kufry. Na letišti nás vyzvedl Carlos s Gilbertem a stali se z nich našich zachránci prvních dní. Carlos a Gil strávili před rokem na mojí alma mater semestr jako výměnní studenti. Seznámila jsem se s nimi hned na počátku, pomohla jsem jim s čím bylo třeba, strávili jsme spolu nějaký ten čas a stali se z nás dobří přátelé. Kluci se tudíž na můj příjezd náležitě těšili a podali nám naprosto se vším pomocnou ruku. Upřímně nevím, jak bychom to tady bez nich zvládly. Poskytli nám u sebe bydlení, dokud si nevyřídíme svoje, kam jen potřebujeme nás zavezou (oba disponují autem) a vůbec nás děsně opečovávají. Večer na Tři krále jsme si dali roscu. V Mexiku je zvyk si tento večer pochutnat na speciálním sladkém pečivu tzv. rosca de reyes doprovázeného čokoládou. Má to být prakticky oslava toho, že Ježíš dal o sobě poprvé vědět. Uvnitř jsou schované malé figurky, které symbolizují tzv. niňo dios (Boží syn). Kdo při krájení svého dílu na figurku narazí, stává se jeho kmotrem a měl by pro přítomné osazenstvo uspořádat večeři, na které se budou podávat tamales. No a hádejte co, Miška krájela první a komu málem uřízla hlavičku...
Už za těch prvních pár dní mám spoustu poznatků a dojmů. Mimochodem dneska usínám poprvé ve svém:) Nicméně o bydlu a městě až příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat