A je to tu...balím...

Takže pokud jde o poslední týden, odehrál se ve stejném duchu jako poslední měsíc;)
Vyšlápla jsem s Domitill a Karolínou jeden z místních kopců tzv. Chipinque. Taky jsem se byla podívat na Lucha Libre. To je takové specifikum Mexika. Něco jako parodie na box. Je to děsně populární. Zápasníci mají takové šílené masky, jsou to hrdinové a celé to připomíná cirkusové představení. Tedy oni jakože se perou a hazí salta doleva, doprava, skok sem, skok tam...občas opustí ring a vtrhnou mezi diváky. Mexičani znalí Lucha Libre na ně křičí slova nejtěžšího kalibru, hádají se s zápasníky....taková estráda. No byla to docela švanda, ale každý týden bych na to asi nešla....Tom to zhodnotil slovy: Evropani chodí do divadla, Mexičani na Lucha Libre;)

Chipinque a Lucha Libre


No a pak jsme naposled vyrazily do Dubaie, číšníci si nás už pamatovali a pěkně se o náš stůl celou noc starali:) Šly jsme jenom holky, vzaly jsme s sebou Domitille, ať taky vidí, jak to chodí v Mexiku a Toma jsme nechali Carlosovi a Sergiovi. Ti ho vzali do jiného klubu, dle všeho chlapci se nám dobře opili a taky dobře bavili, obvzláště pak Tom a ihned začal po Lucce požadovat návrat z cest tak, aby si to kluci mohli zopakovat;)

Naše oblíbené mexické pivo Indio;) Lucci a Tom

Mladé a neklidné v Dubai:D Mona, já, Lucci, Bere, Domitille
Lucka s Tomem se vydali na cesty v něděli ráno, takže jsem tu posledních 5 dní v domě sama. Což je dost divný...žilo nás tu 5...Ale zabavila jsem se díky mexickým přátelům snadno. Mj. Tania s Jessi mi přišli jeden večer uvařit mexický pokrm k večeři, při té příležitosti jsme dopily ty vodky, co tu zůstaly a jako vždy jsme se náramně bavily. V utery jsem pozvala pár lidí na oběd, abychom zlikvidovali jídlo, co tady ještě zbylo. Loučila jsem se s Monou (Slovenka studující v Monaku, poslední měsíc s námi strávila hoodně času a byla to sní náramná legrace:)) a dalšími buu....Hodně času z těch posledních dní jsem strávila s Carlosem, protože ten momentálně zevlí, nemá školu ani práci. No a dneska je čtvrtek, mám poslední zkoušku, sbaleno, ještě to tu musím odpoledne uklidit...a tramtadadá...Zítra v sedm ráno odlétám na Yucatán, kde strávím dva týdny. Další 2 týdny pak strávím u Roberta v df plus nějaké výlety do okolí, zdá se, že tam za mnou přijede Domitille, což je moc fajn. No a na poslední 2 týdny se vrtnu do Chiapas do Tuxtly k Alejandře domů. Už mám letenku z Tuxtly do Monterrey na 1.7. (btw nejdražší letenka ever tady...3000 pesos mi vyrazilo dech..). Strávím v Monterrey pár posledních dní se svými mexickými přáteli a pokud si nás zase v Madridu nenechaj přes noc, 8.7. přilétám do Vídně...

Oběd v mém milovaném Cabo Grill - tacos de mariscos mnam mnamVečeře v podání Tani a JessiLikvidace zásob u mě doma - Brian, Dom, Carlos, Harumi a MonaLoučení s Moňou - na fotce s Carlosem - večeře v Shirlonu ve formě bufetu, zaplať 120 pesos a jez co hrdlo ráčí...bylo to náročné, to vám povím;) všichni šli aspoň 4krát..Loučení s Moňou - na fotce se Sergiem (dole) a Rafou, kamarádi Carlose, Sergio je další osoba, která mě v průbehu semestru opatrovalaPoslední foto s Moňou
Důležitá informace. Neberu si noťase na cesty(jsem totiž normální), takže se na net dostanu jednou za pár dní v nějaké kavárně pravděpodobně. Pokud je mi známo Robert doma v df taky nemá interentet...ALejandra naštěstí jo...Chci tím jenom říct, že když nikomu nedám žádné zprávy několik dní, neznamená to, že se něco stalo.
Tak na mě myslete, ale nebojte. Za chvíli mě máte doma;) Tak a teďka se fakt musím jít učit...

Končíme aneb střípky posledních dní

Takže jsem byla ve škole a bylo to divný. Divný, divný, divný. Tak campus je takový vylidněnější...u každého vchodu stojí lidi, kteří se zeptají, jestli jsi nemocný........a vy řeknete že neee...a oni vám za to dají takový pásek na ruku, což znamená, že jsi zdravý....uniká mi význam tohoto opatření...Pak ve Starbucksu nikdo není! Je to děsně depresivní, protože vždycky když do Starbucksu (hm, ano v campusu máme Starbucks) vlezu, tak tam je prostě někdo známý (hlavně vždycky Francouzky) a teďka nikde nikdo...Bylo to vždycky setkávací místo. Už si tam nikdy nedám kafe! Ani muffina! No prostě pobyt v campusu je momentálně jaksi smutnou záležitostí. Jinak z epidemie si tady dělá už každý vtípky a vtípky se taky přeposílají na netu...v df prý to samý....
No co dál...přijela Domitille. Čas na příběh z růžové knihovny...Bylo nebylo více než před rokem v Praze...Domitille (Fr) a Gilberto (Mex) byli výměnnými studenty na VŠE a tak nějak se dali dohromady a tak nějak se nerozešli (což se stává v 99 % případech)....Takže Domitille tady byla poprvé na Vánoce, aby zjistili, jestli jako fakt.....a jak se zdá tak jooo...protože Dom přijela před pár dny, zdrží se tu 3 měsíce a Gil se kvůli ní odstěhoval od Carlose a našel apartmán pro ně dva;) Mám tenhle příběh děsně ráda;) No a já je oba samozřejmě znám už od počátku jejich semestrálního pobytu v Pze. Dom tu nikoho nezná, tak to pro ni není úplně jednoduchý...Snažím se s ní být co nejčastěji.

Jak jsme si čas krátili go karts
No a taky přijel Tom, přítel Lucky. Přivezl spoustu českých piv a české noviny:D Bylo děsně divný si to číst. Tak zas nějaká změna.
Protože práce do školy mám MINIMALNE, tak se program dní o moc nezměnil....pijeme, spíme, válíme šunky, koukáme na filmy, pijeme,....Občas se už fakt nudím a říkám si, co bych za jeden takový den v týdnu dala v Praze!!! Dalším zdrojem neutuchající zábavy jsou pak švábi, kteří evidentně mají rojícíse období a potkáváme je všude. Ve dřezu, ve sprše, v pokoji, na ulici,....Zpočátku jsem na to jentak zaraženě koukala, ale teďka už je beru spíš jako mravence....prostě tu jsou a my s tím nic neuděláme. Jak se zdá, tak to není jen tady, protože Lucka z df mi psala, jak ji šváb spadnul odkudsi ze stropu přímo na postel...když zrovna na ní seděla a učila se...jaja!
Co bych ještě zajímavého napsala...už je ze mě princezna jaja. Na party do klubu razím v šatech a na podpatcích a ani mi to nepřijde divný!!! Budu potřebovat zase převychovat, až se vrátím;) Lidi vy mě nepoznáte:D:D:D::D:D:D:D

holky v Dubai
Jedna dost vtipná party byla v pátek, kdy jsme s holkama vyrazila do mého oblíbeného klubu Dubai. Normálně se tam končí ve 3am, prostě vypnou hudbu, rozsvítí světla a pápá, tady to není jak u nás, lidi nelidi, většinou se končí ve 3am, někdy to naštve...No takže všichni odešli ve 3 am, ale naše skupina zůstala....a stalo se něco nevídaného, protože nevypnuli hudbu.....prostě ji kvůli nám nechali a ještě nám číšnici dali panáka a pak mě a Aurianě drinka jajaja! Takže naše asi 10 členná skupina rejdila v Dubai asi do 4am....což nám nikdo nechce věřit a všichni se ptaj, co jsme tam proboha vyváděly, že nás nechali:D:D:D:D ale ve vší počestnosti, fakt nic! jen jsme se bavily:D A v pátek jdem zas, naposled buuuu..

Blbá nálada

Takže tady se život vrací pomalu k normálu, škola se opět otvírá, měly by otevřít kluby. JUCHU!
A co jsme dělaly, když v Evropě vládla panika a tady blbá nálada?
Seděly jsme doma a válely šunky jako všichni. Koukaly na filmy, spaly a převalovaly se zleva doprava...A jako všechny nás to po dvou dnech začalo děsně štvát, ještě víc jsme depčily a začaly jsme inventovat, co dělat, abychom se z toho nezbláznily. Nedalo se jít ven, do klubu, do kina, nakupovat, prostě nic. Každý den přišla nějaká zpráva, že někdo odjíždí. Tady totiž prakticky skončil semestr, vyhlásili nám prázdniny do 6.5., což je poslední den semestru, pak už je zkouškové. Tec vyšel zahraničním studentům maximálně vstříc. Umožnil nám odjet s tím, že v některých předmětech nám bude odpuštěna konečná zkouška a v jiných se to vyřeší online. A taky nám furt chodily mejly ze školy, že nám doporučují odjet, ať se přihlásí, kdo zůstává apod. Fakt se o nás škola starala. Takže tady nastal zběsilý úprk. Odjeli snad už všichni Francouzi, Američané.


Rozlučka s Francouzkama
K odjiždějícímu davu se přidali i naši spolubydlící Debora a Guy, protože Debořina mamča a babička hystericky plakaly na skypu...Co dodat. Jeden den jsme s Luckou měly fakt krizovku, protože Debora s Guyem balili, chodila nám jedna zpráva za druhou, kdo odjíždí a nám z toho bylo fakt dobreku. To byla středa tuším a my už jsme taky začaly zvažovat, že do toho praštíme, protože to bylo prostě děsný.
Ve středu jsme šly na goodbye party našich Francouzek, které byly taky rodiči donuceny k předčasnému návratu. Byla to první velká party toho týdne, najednou se tam objevili lidi, kteří tam neměli co dělat (prostě všichni unudění hledali, kde se něco dějě a kam se vrtnout) a nakonec se ta noc moc vyvedla a holky vytopily barák...:D Přestože to bylo loučení, tak nás to rozptýlilo, trošku zvedlo náladu. No a od té noci se to tak nějak srovnává. Začaly jsme zase vycházet z domu, večeře, nasávání u někoho doma apod.
Ve čtvrtek večer zavolali Španělé, ať se hned rozhodnem, jestli s nima jdeme další den na Matacanes. Lucce zasvítila očička, mě teda míň....ale taky jsem na to kývla, protože když jdou všichni, tak jdou všichni...
O co jde. Matacanes to jsou hory, příroda, řeka a skály. Po dvou hodinách spánku jsme vstaly po třetí, sešly jsme se s ostatními výletníky (bylo nás devět: já, Lucci, spolubydla Goufy a Španělé). Všichni vypadali ve formě, jak to tak ve čtyři ráno bývá...Sešli jsme se s našimi průvodci a hurá do přírody. Cesta na místi odpichu byla brutální, protože tomu po čem auto jelo se nedalo říct cesta, takže všichni lítali dva metry nahoru, doleva, doprava...koukat na to zezadu byla docela prča:D Pak nás navlíkli do neoprenu, záchranné vesty a helmy, zásobili sladkostmi a vyrazili jsme...Nejdřív jsme přes hodinu šlapali závratným tempem a pak....slaňovali, plavali v ledové vodě, šlapali, skákali, slaňovali, plavali, .....a tak to bylo celý den. S tím skákáním teda....byly to všechno přírodní skoky, jak to v přírodě bývá že....ze skály. A já jsem objevila svoji novou fobii, strach z výšek. Nejnižší skok měl 3 metry, nejvyšší 12 (JAJAJA..). Já skočila jen to, co jsem musela, protože jinudy cesta prostě nevedla. Fakt fobie, strach, neskočím. Vrátili jsme se v deset v noci, naprosto vyšťavění, sotva klepali nožičkami. Byl to teda zážitek, příroda rulez, ale musím říct, že tohle teda pro mě úplně není...V sobotu nás s Luckou všechno příšerně bolelo, co krok, ohyb...to bylo AUU! Normálně jsem se nemohla postavit na postel, tak mě všechno bolelo..

Začínáme...

Šlapeme..
Tohle jsme slezli, zhora dolů
Někteří skáčou..já ne..
Srandičky, na to nás užije..
Plaveme v jeskyních
No a jak už jsem psala, už se to tak nějak začalo srovnávat, zase jsme začaly jakžtakž žít a pít...
Ale ta trošku vtipná epidemie, panika v Evropě nám zničila hold konec semestru, vzala naše konce a odvála najednou kamarády. To už nám nikdo nevrátí:(
Jo právě jsem si koupila letenku na Yucatán. 22.5. fičím s dvěma Polkama na dvoutýdenní trip po Yucatánu. Pak se asi metnu do df za Robertem a do Chiapas za Alejandrou (že bych přece jen zůstala až do konce a nevrátila se předčasně..?) Jak mi napsal Roberto: Misha creo que la influenza es un chiste. Překlad: Míšo, já už si myslím, že ta epidemie je prostě vtip.
Posílám besso do Evropy.

Jak nám mexická/prasečí chřipka totálně zničila konec semestru

No tak dneska je to přesně týden, co to všechno začalo jít do háje, tak je asi čas se k tomu všemu vyjádřit. Ke mě se donesly první zprávy o epidemii v Mexico City asi tak minulou středu, v pátek se horká novinka objevila v evropském tisku a v neděli o půlnoci nám škola rozeslala mejla, že máme prázdniny...To jsme se ještě docela smály a netušily jsme, co se bude dít.
První hovor s mými drahými rodiči ohledně toho, co se tady děje proběhnul v sobotu ráno. Mamča zněla, jako bych asi vážně měla brzy umřít a vůbec naši docela šíleli. Což já samozřejmě naprosto chápu, mít dítě v zemi, kde se objeví epidemie nového druhu chřipky není nicmoc povzbuzujícího. O dva dny později se mi podařilo konečně mé drahé rodiče uklidnit a od té doby víceméně každý den o ode mě vyžadují nějakou známku života a potvrzení, že ani já, ani nikdo kolem mě není nemocný.
No a co se tady děje? Takže pokud jde o hrozbu světa -prasečí chřipku...Prý to všechno začalo začátkem dubna v df (Mexico City), no a protože během měsíce přibylo v df lidí, kteří zemřeli na nějakou divnou chřipku, začalo se o tom mluvit, psát a vyhlásila se epidemie. Prosím pěkně všechny ty fotky lidí s rouškama, prázdné ulice apod. to všechno je df. Ne země Mexiko, ale hlavní město Mexico City. Tohle je právě ten průšvih s Evropou, která píše o Mexiku a všichni si představují, jak všichni v Mexiku chodí s těma rouškama a lidi umíraj či co....Jenže když se tady řekne Mexiko, všichni vědí, že se mluví o df, nemyslí se tím celá země. Takže když evropská media začala psát o epidemii v Mexiku a začala pouštět ty obrázky lidí s rouška apod., u nás začala naprosto neuvěřitelná panika, nad kterou my tady úplně nevěřícně kroutíme hlavou.
Pokud jde přímo o chřipku. Takže je to léčitelné, jen musíte včas k doktorovi. Když onemocníte, neznamená to, že za tři dny jste pod kytičkama. Epicentrem je df (odkud jsou všechny ty fotky v médiích) a jak už jsem psala dříve...v df žije 20 milionů lidí (s aglomerací 30 milionů). Uvádí se, že v df zemřelo ani ne 200 lidí, z toho potvrzených úmrtí na TUHLE chřipku je hodně poskromnu. Poslední číslo, které jsem slyšela je 7, ale teď je to možná o pár víc...Takže si to zesumírujte: ani ne 200 mrtvých (z toho potvrzených pomálu) v 20 milionovým městě. V Evropě ale píšou jako by to byl armagedon či co... Nicméně lidi cestujou, tak se to začalo šířit....

A teďka samozřejmě otázka: a když to není tak vážný, proč má celé Mexiko prázdniny, kluby jsou zavřený, kina jsou zavřený...? Tak prvně v Mexiku je hodně chudoby (Carlos nám říkal 30 % obyvatel), to znamená hodně lidí, kteří nemají na doktora, vůbec k němu nechodí, a pokud by se to šířilo dál, bylo by to brzo opravdu nekontrolovatelné. Za druhé Mexiko nemá zdravotnickou péči na evropské úrovni, nemá takové kapacity, taková zařízení. Jsou zde veřejné nemocnice a soukromé. Do těch veřejných prý to je pomalu na vlastní nebezpečí a ty soukromé jsou sakra drahé. Takže se Mexičani rozhodli spustit drastická prevetivní opatření, aby nový druh chřipky potlačili a vyhlásili v celé zemi prázdniny, zavřeli kde co kvůli klimatizaci, která vir šíří. Mexičani tu situaci nepodceňují, dodržují preventivní opatření, ale rozhodně celoplošně nepanikaří. To se o Evropě říct nedá a s Luckou jsme nevěděly jestli se článku: "Katastrofický scénář, pokud do ČR dorazí prasečí chřipka..." máme smát nebo brečet.
Takže asi po vyhlášení prázdnin o nedělní půlnoci, panikařící rodiče začali kupovat svým dětem ve smrtelném ohrožení okamžité zpáteční letenky. Někteří Francouzi dostali příkaz ze svých škol, že se musí okamžitě vrátit nebo jim nic neuznaj. Naši kamarádi začali najednou odjíždět ze dne na den, bez rozloučení...a na nás padla depka. Semestr nám oficiálně končí ve středu, tedy v den kdy by měla být obnovena výuka...Tec nám oznámil, že pokud se chceme vrátit domů kvůli aktuální situaci a strachu rodiny, tak nám zcela vyjde vstříc a u některých předmětů nám prominou závěrečnou zkoušku, u ostatních se to vyřeší elektronickou formou. Takže začal úprk zahraničních studentů z Monterrey. Někteří odjeli, protože se chtěli stejně hned po konci semestru vrátit domů, většina však zcela nedobrovolně, donuceni plačícími rodiči na skypu, kteří jim bez debat koupili zpáteční letenku. Takže tady vládne dost blbá nálada. Spousta kamarádů odjela nebo právě balí kufry. Zrovna dneska nám Craig (Australan) řekl, že jede ve čtvrtek...na neutuchající nátlka své rodičky. Další duše pryč. Přišli jsme všichni o konec. Poslení den ve škole, poslední hodina, poslední party, kde se všichni spolu opijem pod obraz, protože víme, že je to naposled...Všechno je zavřené, nikam se nedá jít, takže všichni sedí doma a schází se ve skupince lidí u někoho doma. Zpočátku lidi zapanikařili i tady a hodně Mexičanů nosilo roušky. Teďka už je odkládaj. Na silnicích oproti normálu není žádný provoz, na ulicích poskromnu lidí. Je to jako v nějakém debilním americkém scifi filmu. Pro Mexiko to bude mít evidentně i dost neblahé ekonomické následky, už se tady o tom dost mluví...
My se snažíme s tím tak nějak bojovat a zabavit se, i když nám úplně do smíchu není. Moje cestovní plány jsou v háji. I když to je víc paniky než epidemie, do df přece jen nepojedu....a asi ani to Oaxacy ne, i když už mám letenku...Takže do vypadá na Yucatan, Chiapas a v polovině června bych mohla být doma..Na jednu stranu jsem z toho smutná, na druhou jsem ohledně toho, co teďka neuvidím klidná, protože jak už jsem řekla: Mexiko, já se brzy vrátím! (opět promiň mami a tati...) No a co děláme, když do Monterrey přijde chřipka a s ní panika, o tom příště;)

P.S. V Monterrey nejsou žádní mrtví, jsou tu nějací nakažení, ale taky žádný závratný číslo